DÚBRAVKA

 

 

 

 

Rodinný statek Dúbravka je posazen do nížinaté krajiny Bílých Karpat. Rozkládá se na ploše 20 ha, která je zčásti lemována nedávno vysazeným lesíkem, sloužícím jako ochrana proti ostrým severním větrům.

Pohnutá historie Dúbravky začíná jménem jejího nejslavnějšího majitele, Antoše Frolky. Tento nadaný výtvarník následoval příklad svého učitele, nejproslulejšího slováckého malíře Jožu Uprku, a životem i tvorbou byl věrný odkazu Moravského Slovácka. Nejedna z jeho maleb vznikla právě v malém domku na Dúbravce, kde se usadil coby zralý muž. Na místě původního obytného stavení dnes stojí opravený dům. Antoš Frolka statek koupil jako nedíl od hraběte Magnise ze Strážnice. Za jeho života byl vybudován i vinný sklep, který zčásti slouží dodnes. Po Frolkově smrti získali statek dědicové. Naneštěstí se jim nepodařilo dlouho hospodařit.

Po druhé světové válce byl na majitele statku vyvíjen nepřiměřený tlak, dávky, které jim byly předepsány, nebylo možné plnit, proto se o něco později Dúbravka dostala z upracovaných rukou rodiny Frolkovy do užívání státu – Jednotného zemědělského družstva. Dúbravka se tak stala místem realizace komunistické ideologie – socializace venkova. Na místě původních stájí, které (ještě když byly ve vlastnictví rodiny Frolkovy) vyhořely během jedné noci z oficiálně dodnes neznámých příčin, byly vystavěny dva nové kravíny, kde bylo ustájeno několik desítek krav. V konečné etapě totalitního režimu pak došlo k největší devastaci, kterou kdy statek prošel.

Nová etapa se začíná v roce 1993, kdy ji od restituentů zakoupil otec nynějšího vinaře Jiřího, Ing. Jiří Uřičář. Ten o svých začátcích na Dúbravce říká toto:

„Dúbravku mě napadlo si koupit ihned po revoluci v roce 1990. Ze znalosti věci se mi jevila jako ideální poloha k uskutečnění mých zálib, a to bylo ovocnářství a vinařství. Věděl jsem však, že to nebude jednoduché a to především finančně a společensky únosně. Dúbravku jsem trochu znal ze svého raného mládí, neboť jsem tam chodil na brigádu při klučení původní vinice. Také jsem s naší mamkou sklízel ovoce - jablka, trnky a především třešně a hamle (kříženec třešně a višně). Statek jsme koupili po téměř dvou letech různých spekulací zástupce vlastníků pana JUDr. Josefa Frolky. Ten po tomto období konečně pochopil, že mám o koupi skutečný zájem, a započali jsme vyřizovat souhlasy ostatních spoluvlastníků. To nebylo jednoduché - např. jeho sestra trvale žila v USA. Nemovitosti jsem koupil i s břemenem nájmu dvou uživatelů, kteří bohužel o hospodaření na pozemcích mnoho nevěděli. Pan Frolka mi však slíbil, že to dá do pořádku, že provede ukončení nájmu. To se ale nestalo, a tak jsem musel toto nechtěné břímě nést sám. A bylo to hodně těžké a bolestné. Ale o tomto by se dala napsat obsáhlejší stať. V době odkupu Dúbravky byla většina pozemků totálně zaplevelená, JZD i nájemci tam vlastně tři roky nehospodařili, pouze sklízeli ovoce ze zbytku ovocných sadů. O stavu bývalého rodinného domku, který měl propadlou střechu, o stavu střechy na hospodářských budovách nemluvě.

Nejdříve se zahájila agrotechnická opatření vedoucí k odplevelení orné i neorné půdy a využití orných pozemků k nějaké produkci - obilí. Moje technické vybavení bylo tristní. S velkou pomocí mého bratrance Josefa Uřičáře se mi podařilo většinu pozemků využít. Půjčoval mi zdarma svůj traktor a pluhy i secí mašinu. Posléze jsem si z JZD vyzvedl restituční nároky naší rodiny, a tak jsem postupně získal základní strojový park k obdělávání pozemků. Sice stroje už měly odslouženo, ale aspoň něco. Velmi mi pomohl i pan Vojtěch Marek z Mutěnic, který mi prakticky daroval starší traktor a pluhy a za nějaký čas mi levně prodal kombajn na sklizeň obilovin. 

Byly i pěstitelské neúspěchy - při výsadbě první vinice mi na neoploceném pozemku téměř všechny sazenice sežrali zajíci, a to tak dokonale, že na jaře ani neobrazily. Proto jsem musel upřednostnit oplocení pozemku /2 000m/. Druhým neúspěchem bylo nastýlání slámy kolem vysazených mladých meruněk. Moc jsme se s mojí ženou na tom nadělali a na jaře nás čekalo překvapení - téměř všechny meruňky byly pod slámou a pod sněhem ohryzané od přemnožených myší. Takže všecko znovu. Vytahat, nakoupit, nasadit a zalévat. A hned byly dva roky pryč. K pěstitelskému neúspěchu lze přičíst i krádež 600 ks zasazených révových sazenic. 

Práce pokračovaly systematicky kromě neděle každodenně. Podporovala mě v tom jak morálně, tak i fyzicky prakticky celá rodina. Jak představy o konečném uspořádání Dúbravky jsou odlišné od skutečnosti, může posoudit jen člověk znalý věci a problematiky. Zdaleka není vše tak, jak by mohlo být. Dá to ještě moc úsilí a spotřebuje hodně peněz, než se potenciál toho místa naplní. Možná několik desítek let. Ale kdo tam jednou byl a rozhlédl se kolem, tak pochopí. Dúbravka za tu námahu stojí!

Mým ideálem bylo obnovení rodinné farmy včetně vysněného vinařství. Měl jsem představu lahvování vlastního vína s mou etiketou. To se mi úplně nesplnilo, neměl jsem už na to sílu, ale mám radost, že to dotáhl Jirka. Dúbravka směřuje k vysněným cílům, a dnes jsou už možná trochu jiné. Nic není jednoduché, možná na té cestě bude i klopýtat, ale to patří také k životu. Mohou přijít i podmínky nevhodné (mráz, sucho apod.), ale kdo chce něčeho dosáhnout, nesmí se hned vzdávat. A tak Dúbravce přeju hodně štěstí a také pokory."

 

 





V PŘÍPADĚ ZÁJMU NÁS PROSÍM NEVÁHEJTE KONTAKTOVAT

+420 774 116 599
+420 773 091 010

vinouricar@seznam.cz